Staňte se Mistrem svého života: 1. díl - Vztah člověka k sobě samému.
Používám-li tady vyjádření „ti, kdo jsou u moci“, bude dobře připomenout, že jsou to lidé jako všichni ostatní. Mají své strachy, své záliby, mají všechno, co my. Jsou u pomyslné moci, protože my všichni hrajeme hru moci. Dokud hrajeme tuto hru, někdo tam být musí, a je otázkou rozhodnutí být ten mocný, nebo ten ostatní. Příčí se mi používat v této souvislosti slovo nemocný, protože moc, o které je teď řeč, je fikce, iluze, je to jen hra.
Jediná opravdová moc je moc člověka nad sebou samým, a zádrhel máme tam, kde je strach.
Strach bývá popisován jako největší síla pohánějící lidi. My dodáváme, že se to týká pouze lidí, kteří moc nad sebou odevzdali někomu jinému, a co se týká pohonu, největší strach mají právě ti takzvaně mocní.
Dítě, když se narodí, nemá strach. Je plné Lásky. Láska je protipól Strachu. Je to něco jako Světlo a Tma. Tma je prostředím, kde Světlo může poznat, zakusit, že je světlem. Může tedy získat zkušenost, jaké to je, být světlem. K tomu je nutné, aby Světlo zapomnělo, že je Světlem, a aby se teprve procesem rozpomínání Světlem shledalo. Každý pokus o poznání sebe jako Světla vyplodí určitý zážitek, tedy zkušenost. Zkušenost toho, jaké to je být Světlem je pak to, co si takové Světlo odnese ze svého života v duálním světě.
Světlo je pro nás synonymem informace. Každý z nás mnohokrát za den zprostředkuje Světlu takový zážitek, jak neustále dostáváme nové informace. Nové informace jsou ovšem nutné, protože jinak bychom nevěděli, že jsou jiné a další věci, které můžeme prožít.
Pro nás ovšem nová informace znamená strach – co se stane, až tohle zkusím? Odvahu k vyzkoušení nám dodá až uvědomění, že jsme Láskou, a ne Strachem.
Láska je naše podstata, a Strach je pro nás to, co je pro Světlo Tma. My jsme ovšem strachem velmi nasáklí. Skoro každá oblast našeho života je znetvořená nějakým strachem. Co s tím?
1. Strach je myšlenka a myšlenka tvoří! Všechno, čeho se bojíme, činíme reálným.
2. Než se v panické snaze začneme strachu zbavovat, jako že ho nechceme, uvědomíme si, že všechno, co máme v sobě nás dovedlo tam, kde jsme, což je tak potřeba přijmout.
Nemůžeme přece bezhlavě zahodit věc, o které nic nevíme. Jednak proto, že bychom mohli zahodit něco, co nutně potřebujeme, a také proto, že v zahazování funguje jojo efekt. Před čím utíkáme, to nás pronásleduje, co zahazujeme, to se se stejnou silou vrací atd. atd. Nemá žádný smysl o něco takového se pokoušet – když to děláme, pak zapomínáme, že jde o náš výtvor, který chce být přijat, zapomínáme, přátelé, že jsme svým zdrojem. Nedělejme to.
Není nutné bojovat se svými strachy. Na většinu z nich se stačí prostě podívat, to znamená zavřít oči a představit si, jak asi ten strach vypadá. Představa nám bude před očima měnit podobu, bude se rozplývat, až nakonec zmizí úplně. U běžných lidských strachů to může trvat maximálně minutu, a přijaté poselství (to, co nám přitom dojde) nebude moc závažné. U větších strachů, jako jsou strach ze ztráty a strachy existenční se bude jednat zaprvé o přijetí, pak o rozkódování poselství – zase si jej vizualizujeme a pozorujeme,, zatímco se v nás objevují myšlenky. Myšlenky říkáme nahlas, a dobře se posloucháme – něco se dozvíme.
Jeden ze způsobů, jak si vybrat budoucnost, je věřit, že je nezbytná.
Richard Bach
Poznávám a integruji své strachy, neboť se díky nim dovídám, kdo jsem.
Člověk by měl vědět, že před sebou prostě neuteče. Můžete se od sebe vzdálit, abyste získali odstup, můžete se přetvařovat, můžete cokoliv – nějakou dobu.
Ale člověk, který u sebe vše přijme, nepotřebuje dělat nic takového, ten prostě žije.