Staňte se Mistrem svého života: 1. díl - Vztah člověka k sobě samému.
Mluvit v budoucím čase nemá žádný smysl. Budoucnost je tvořena tím, co jsme teď. Mluvit o věcech v přítomném čase znamená tvořit svou budoucnost. S minulostí je to malinko složitější. Člověk shlédnuvší film, který řekne: „To byla nuda“ popsal pravdivě to, co v minulosti vytvořil. Jeho zkušenost je nuda. Člověk, který by řekl: „To je nuda“, nudu právě vytvořil, a proto ji vzápětí prožije.
Nevyřešená věc z minulosti způsobuje prožitky touto minulostí poznamenané. Tohle člověka frustruje, a většina z nás se ve snaze prožít nepoznamenaný přítomný okamžik snaží svou budoucnost naplánovat. Nepočítali jsme s tím, že budoucnost vzniká tím, co děláme v přítomnosti. Kdo „teď“ plánuje budoucnost, vytváří já, které v příštím teď bude zase jen plánovat budoucnost. Jen ten, kdo prožívá přítomnost, bude prožívat přítomnost. Většina z nás se tak přítomnosti důsledně vyhýbá. Člověk si za rok opravdu užije tak dva tři okamžiky, což je žalostně málo.
Nikdo z nás nemůže jen tak prožívat přítomnost. Máme vytvořené dokonalé kontrolní systémy, abychom neudělali něco proti konvencím. Ty systémy jsme udělali sami, báli jsme se, aby na nás někdo nekřičel, aby o nás někdo něco neřekl. Vyměnili jsme náš život za společenskou „bezpečnost“. Je pravda, že z našeho současného pohledu mají největší bezpečí mrtvoly.
Zbytek času trávíme v depresích. Deprese z naší minulosti bývají založené na pocitu neodčinitelnosti našich „prohřešků“, deprese z budoucnosti spočívá ve strachu, co zase přijde, a v tom, že se těšíváme na to, co nás baví. Těšení velmi paradoxně navozuje depresi tím, že si už dopředu nalinkujeme (a v představách bohužel i prožijeme), co nás čeká. Když se pak dočkáme, málokdy souhlasí náš před-prožitek s přítomností, a my jsme zklamáni. Toto celé bývá doprovázeno různými pocity viny, strachu, beznaděje a bezmoci.
Pro obrat k lepšímu je zásadní je naše schopnost se zastavit, spočinout. Spočinutí znamená na okamžik přestat tvořit, a uvědomit si co teď jsme. To je příležitost ujistit se, zda jsme opravdu tím, čím momentálně chceme být, a rozhodnout se, co dál. Člověk, který se nezastavuje a jenom tvoří, nezískává zkušenost vědomě, ale nevědomě.
Už když slyšíme, co jsme vyslovili, jedná se zase o minulost. Pokud už tedy něco říkáme, mělo by to dávat smysl, protože tím potvrzujeme postoj, který jsme před okamžikem zaujali. Tady bychom neměli zapomínat, že máme řeč těla, která občas vyjádří z našich myšlenek i více, než říkáme slovy. Z řeči těla lze poznat náladu, upřímnost i popření řečníka. To není právě málo – pokud naše slova nesouhlasí s myšlenkami, stačí to na rozbitý život.
O komunikaci se budeme bavit hlavně v druhém dílu, to co je tady je jen to nejnutnější, a to ještě jen ve zkratce.
Založte si seznam, a vždycky, když si na něco vzpomenete, připisujte na něj všechno, co vám brání prožívat Přítomnost.
…když se na chvíli zastavíš a přestaneš dělat, co právě děláš, a prostě „jsi“ tam, kde jsi, uvědomíš si, kdo opravdu jsi. Zastavit se jen na okamžik je skutečným požehnáním.
N.D.Welsh
Spočívám ve svém středu.
Dneškem byste měli přestat kontrolovat sebe kvůli jiným. Neznamená to vzdát se kontroly, znamená to ovládat svůj život. Chcete-li však žít pro někoho jiného než sebe, není nic, co by vám mohlo zabránit. Takovému člověku přiznáte částečnou kontrolu nad svým životem. Dělali jste to vždycky, umíte to dokonale, a teď to umíte vědomě.
Víte, že vám to přinese zážitek, a víte i jaký.