Staňte se Mistrem svého života: 1. díl - Vztah člověka k sobě samému.
Vše, co vidíme kolem sebe, je náš výtvor. My ale nevíme, že bychom něco tvořili. Vzato od začátku všechno, co dnes máme kolem sebe, musel mít někdo napřed ve své představě.
Příklad televize. Někdo tu představu zrealizoval. Další generace už existenci televize měla jako vyšší standart. Dnes je to s ledničkou a vařičem nejběžnější spotřebič ve všech domácnostech, a všichni jsme zvyklí zmáčknout knoflík a obdržet obraz. To je automatika. Televize se stala součástí naší představy, a tedy součástí našeho života.
My všichni vytváříme vědomí, které obsahuje krádeže, vraždy, znásilňování, brutalitu, agresivitu, a to vše činíme automaticky. A je nanejvýš nutné, abychom my lidé začali ve svých představách vytvářet novou Zemi, kde nic takového není. To neznamená tvářit se rovnou, že něco není. Musíme důvěrně znát to, od čeho se chceme odvrátit.
Znamená to vzdát se všech zvyků, všech automatik, a začít znovu. Pokud obhájíme některý zvyk jako něco, co nám slouží, samozřejmě jej budeme dodržovat. Pokud ovšem zvyk slouží pouze nám, a ne ostatním, může být něco v nepořádku. Většina našich zvyků však neslouží ani nám, ani ostatním, resp. po čase stejně nakonec zjistíme, že jen to, co slouží všem, slouží nám.
Rozlišovací prostředek je otázka: „Co by se stalo, kdyby tohle dělali všichni?“ První myšlenka, která nás napadne je pravdivá odpověď. Na základě odpovědi si uděláme obrázek, který nám jasně dá najevo, zda je ten který konkrétní zvyk žádoucí. Tím stojíme před rozhodnutím, zda pokračovat, či nikoli. Pokud pokračujeme, činíme tak již na vlastní zodpovědnost, a jsme ti, kteří jsme.
Žádný svůj zvyk nezměníme, pokud jej nepochopíme a nepřijmeme jako svůj výtvor. To že někdo nás tento zvyk naučil, nebo k němu třeba donutil na věci nic nemění. Bylo naše rozhodnutí něco přijmout.
Změnit můžeme jen to, co pochopíme. Pochopit můžeme jen to, co přijmeme. Přijmout můžeme jen to, o čem víme. A jak se dozvědět, co bychom na sobě rádi změnili?
Připravíme si papír a tužku, stoupneme si před zrcadlo, upřeme si pohled do očí, usmějeme se na sebe a prohlásíme třeba „Jsem, který jsem. Jsem láskyplná bytost a mám se rád takového, jaký jsem.“ Pak zapisujeme, co všechno v nás s tímto výrokem nesouhlasí.
Jinou možností je sledování svých bolestí, nezvyklých pocitů, nemocí nebo náchylností k nim, stejně jako když se zachováme zvláštně, jak se nikdy nechováme. Všímáme si, když se na nás okolí dívá nechápavě stejně jako alergií jiných lidí na nás a našich alergií na ostatní, stejně jako sympatií i antipatií.
Je životně důležité rozumět svým pocitům a myšlenkám.
Jeden ze zvyků, které nám do budoucna mohou velmi překážet je zvyk definovat „Já“ jako své fyzické tělo.
Člověk má však mnoho částí, kterým by se dalo říkat těla – kromě fyzického také pocitové (emocionální), myšlenkové (mentální) atd., a to nejvyšší, které bychom mohli nazvat třeba Jednotou, je úroveň, kde jsme všichni jednou jedinou bytostí.
Přemýšlejte o tom, jednou za čas…
Obhajuj hranice svých možností, a opravdu se jimi stanou.
Richard Bach
Nacházím a integruji stále vyšší a vyšší aspekty svého Já.
Asi bude dobré říct si něco o dostatku. My víme, že otcem všeho je myšlenka. Co je však Matkou?
Nejjednodušší bude představit si Matku jako životní energii. Tu cítíme všichni. Všichni občas cítíme, že jí máme dost a občas málo. To nás na podvědomé úrovni utvrzuje v systému, že všeho dobrého je nedostatek. Je to však jinak. Energie, o níž mluvím, je materiál, z něhož je stvořen vesmír. To bychom mohli nazvat Matkou. Otcem všeho je myšlenka, která tuto energii tvaruje a zhušťuje, dává jí „Já“, dává jí vlastní život. Slova dělají to samé, jenom je použité energie víc a je víc zhuštěná.. Myšlenka, kterou zrealizujeme ve fyzickém světě je pak zase ta stejná energie takové hustoty, že se projeví ve fyzické realitě jako její součást. Dá se tedy říct, že energie je všechno, a je jí dostatek, protože neexistuje nic jiného.
Všeho je dostatek.